Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LYKKE LI vs MØ. Švédsko vs Dánsko. Mladá, avšak již poměrně zkušená zpěvačka vs úplná začátečnice. Dvě ženy, dvě tváře současného popu.
LYKKE LI musel někdo zlomit srdce opravdu těžce. A co je horší, rána se stále nehojí. Jak jinak si vysvětlit její posedlost texty o neopětované lásce a vztahových problémech? Tam, kde se v minulosti objevovaly spíše jen jakési náznaky, na aktuální nahrávce se autorka do tématu ponořila naplno. Ostatně stačí letmo nahlédnout na seznam skladeb („Never Gonna Love Again“, „Heart Of Steel“, „Sleeping Alone“,…) a je jasno, která bije. Textové náplni pochopitelně odpovídá i hudba samotná. Je prostě smutná.
Karen Marie Ørsted neboli MØ neboli panna je naopak rozmazlený, provokující fracek, který rád zajde někam na party, pozváním na panáka nepohrdne a nemá problém nechat se následně ojet. Alespoň takový dojem budí její debut „No Mythologies To Follow“ - nikterak objevný, přesto slušný příspěvek do dnes tolik populárního dreampopového žánru.
Obě slečny by bez problému mohly rotovat i v zaprděných tuzemských rádiích, ale na to je LYKKE až moc indie (pravda, přímočarou „I Follow Rivers“ z alba předešlého lze v éteru kupodivu tu a tam zaslechnout) a MØ pro změnu zase až moc dreamy. To však není jediný bod, kde se jejich osobnosti rozcházejí. Zatímco první zmíněná spolupracuje s Davidem Lynchem, již dříve zpívala „Music Is My Boyfriend“ (snad nedopadne podobně jako Jonas Renkse, který se přes osudový rozchod nemůže ve svých textech přenést prakticky po celou svou hudební karéru) a vypadá jako někdo, s kým byste v přítmí vinárny nad sklenkou rádi intelektuálně konverzovali, druhá miluje SPICE GIRLS (má na kontě i jednu jejich coververzi), v textech se s tím moc nesere, sprostá slova u ní nejsou výjimkou a dali byste s ní spíše pár pivek a brčko. Tam, kde Švédka působí spíš jako písničkářka, Dánka nabízí zejména elektroniku a tanec, ačkoliv ve slabé chvíli umí i ona předvést svou něžnější tvář.
Prozatím je sympatičtější a vyzrálejší tvorba LYKKE LI, nové album je prostě silné. A zraje. MØ ještě není tolik vyspělá a jedná spíš instinktivně. Přesto i její debut obsahuje spoustu pěkných momentů.
V každém případě jsou obě slečny dalším důkazem kvalit severské scény. Skandinávie toho dala hudebnímu světu hodně a nevypadá to, že by se v brzké době mělo v tomho ohledu cokoliv měnit.
LYKKE LI - I Never Learn: 8,5/10
(LL Recordings / Atlantic Records, 2014; www.lykkeli.com)
MØ - No Mythologies To Follow: 7,5/10
(Chess Club / RCA Victor, 2014; www.momomoyouth.com)
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
